Bohorovno je malé město. Do zdejšího sanatoria pro vybranou klientelu vedou stejné dveře jako do místní polikliniky. Klienti se s obyčejnými pacienty mohou potkat na stejných chodbách, oba ústavy mají i společné ordinace. Klientem se stává ten, kdo pánům doktorům může nabídnout něco víc než poplatek do pokladny - drobnou finanční pozornost, protislužbičku nebo vlídné pokynutí shůry.

A sanatorium umí být vděčné. Ve frontě klient nikdy nečeká. Může přijít kdykoli, nejlépe v době polední pauzy, kdy jsou pro ostatní dveře budovy uzavřené. Někteří odborníci se na práci pro klienty vyslověně specializují. Obzvláště významní klienti chodívají téměř výhradně za primářem. Jejich vzácné choroby totiž vyžadují citlivý a ohleduplný přístup, na který není řadový felčar dost dobrý. Někdy se klient ani nemusí obtěžovat osobně, pan doktor holt občas vydá recepis poslíčkovi, který přinesl foto klientova bebí. A pokud už je pro získání nějakých zázračných pilulí osobní přítomnost klienta před lékařským konciliem nutná, vždycky se najde nějaký vlídný průvodce v cestě za štěstím.

Všechno to pěkně funguje a v podstatě jsou všichni spokojení. Lépe motivovaní zdravotníci, klienti a dokonce i prostí pacoši, kteří o existenci sanatoria v jejich poliklinice nic nevědí. Jen pár naivních doktůrků bez vlastní klientely si pořád něco brblá a diví se, proč na ně za stejné peníze zbývá pořád víc práce.